Ať to udělá primář
Včera jsem si vzpomněla na jednu parádní historku z poslední hospitalizace, o tu vás nemůžu ochudit. Teď mi přijde náramně vtipná, ale když se mi to dělo, do smíchu mi teda rozhodně nebylo. Vás můžu dopředu uklidnit, že jsem to přežila, což je jasné z toho, že tu jsem a píšu, ale bylo to opravdu drama.
Skoro v půlce mé tříměsíční nemocniční anabáze se mi opět i přes troje antibiotika vrátily teploty. Nikdo si s tím moc nevěděl rady, bylo mi špatně, stále se zkoumalo z čeho. Začal mě zlobit žilní port, nešlo do něj aplikovat a lékaři se domnívali, že v něm je nějaký zánět a bude lépe, když se vyndá.
Teď musím vysvětlit co žilní port je, tady je nákres portu a jeho umístění meds.queensu.ca/central/assets/modules/ts-port-a-cath/description.html . Je to taková parádní věcička co se voperuje pod kůži - kapsa se silikonovou membránou a hadičkou. Celé to udělátko je pod kůží, hadička je napojená do podklíčkové tepny a vede skoro až k srdci. Pro člověka co má mizerné žíly je port požehnání. Přijde do nemocnice, propíchne se jen kůže a membrána a už je ve kvalitní žíle a hned se může připojit na kapačky. Narozdíl od kanyl v ruce, nepraská, nebolí a nemusí se přepichovat, prostě funguje stále a dobře. No a když se odejde z nemocnice, tak se jehla vyndá a kromě malého hrbolku na hrudi není nic vidět.
Já měla svojí komůrku, jak se také portům říká, od 14ti let. Měla jsem jí poměrně rekordní dobu, dnes se uvádí, že je vhodné jí po pěti letech vyměnit nezávisle na tom zda funguje nebo ne. Mně fungovala báječně celých 18 let. Za tu dobu mi pěkně vrostla do podkoží a nebyla vůbec vidět, jen šla vyhmatat. Byla jsem na ní zvyklá a byla to moje pojistka, protože mám opravdu mizerné žíly, ze kterých jsou i pouhé odběry velmi problematické. Když mi lékařka sdělila, že mi port musí vyndat na chirurgii, nebyla jsem vůbec ráda, ale stejně nefungoval a potřebovalo se vyloučit, jestli není zdrojem té infekce.
Zákrok byl objednán v zápětí, hned druhý den jsem měla jít na vyndání. Sestřička mi říká, musíte na lačno a jste objednaná na 10 hodinu. Doktor Fila mě ubezpečil, že je vyndání jen banální zákrok na 20 minut, ať se nebojím. Druhý den ráno mě odvezli do čekárny chirurgie, kde jsem v pyžamu byla mezi bežnými pacienty. Seděla jsem tam v horečce, bylo mi neskutečně zle, kyslíkovou bombičku u nohou, mastné vlasy...no musel na mě bejt pohled, ale vůbec jsem to neřešila. V čekárně jsem seděla do půl dvanácté, než mě vzali konečně na sálek.
Doktor byl velmi sympatický čtyřicátník, já chytrá se ho ptám: "Už jste to někdy vyndaval?" On lehce zaváhal a povídá : "Prakticky ano.". He :-O, radši jsem neřešila co to znamená a ve strašným strachu lehla na stůl. Měla jsem obavy, že tam za ty roky můžu mít narostlou sraženinu na té hadičce, přeci jenom hadička končí kousíček od srdce...Veškeré možné pikantní komplikace jsem si den předem načetla na internetu. Na sál přišli ještě medici, tak jsem ležela na stole, nade mnou se sklánělo šest lidí, vedle mě seděl pan doktor, já doufala, že mě alespoň oblbnou, ale ne. Opíchal mi okolí komůrky umrtvením a jal se řezat. Neměla jsem před obličejem žádnou plentu, jak je vždycky vidět v amerických filmech, ale úkosem jsem mohla sledovat co mi na hrudi provádí. Už samotné vyřezání těla portu trvalo téměř hodinu, bylo mi zle čím dál tím víc. Pak doktor povídal, že to tam mám za ty roky opravdu parádně zarostlé. Vyřezával a vyřezával, naštěstí to skoro nebolelo a když začínalo, vždycky jsem si řekla a dopíchal to. Celou dobu jsem se svou nervozitu snažila zahnat tím, že jsem si s ním povídala. Byl hrozně fajn, říkal mi že jsem statečná, to se mi moc líbílo. Kdyby věděl, že ta pani statečná, co mu leží na stole je vnitřně rozsekaná a téměř přesvědčená že tento "banální" zákrok ani nemusí přežít, tak by asi koukal.
Když měl tělo komůrky vyřezané, přišlo na tahání hadičky ven. Pan doktor tahal a tahal a nic, hadička se nechtěla hnout. Prý : "Nerad bych to přetrhl!". Já : "No to bych taky nerada!"...Dvakrát odběhl podívat se na rentgen jak vypadá umístění hadičky, tahal, potahoval ale nic. Po dvaceti minutách potahování říká : "Musím zavolat někoho na pomoc, sám si s tím nevím rady." . Telefonoval na všechny strany a za chvíli se na sále objevil doktor CVACH. Nejen vižáží, ale i rozumem. Neumyl se, nevzal si roušku, jen se přišel kouknout a poradit...Brejlil na mě, pak na to, říká doktorovi : "Když to přetrhneš, tak je to v prdeli!". Úplně jak kdybych tam neležela. Chvíli ještě zíral, doktor mu ukazoval jak to nejde...Cvach na to : "Hele zavolej si primáře, jestli to má někdo přetrhnout, tak ať to udělá primář!". A odešel. No ve mně by se krve nedořezal. Celým tělem mi procházely vlny strachu a byla jsem těsně před parádní panickou atakou.
Po dalších telefonátech dorazil zpátky Cvach a primář, já byla na stole už skoro dvě hodiny, v horečce, na lačno, na pokraji nervového zhroucení. Bylo mi fakt zle. Cvach si mi stoupnul k hlavě, aby měl dobrý výhled. Primář se na mě usmál, zhodnotil situaci, navlékl rukacice, rychlostí blesku do mě zanořil ruku, než jsem stihla zařvat, že už opich nefunguje, vytrhl komůrku i s hadičkou hrubou silou ven. Při tahání jsem kromě hrozné bolesti uvnitř cítila nebezpečné křupání.... Kouká na její konec a prý : "Snad jsem to nepřetrhl sakra. Kde je modrej konec?" :-O :-O :-O Doktor sympaťák povídá. "Paní to tam měla 18 let tenkrát modré konce nedělali" Já se snažila zjistit, jestli umírám nebo ne, neměla jsem k tomu daleko...Nervy pracovaly, čekala jsem embolii nebo věco podobného. Ještě chvíli koumali jestli ten konec hadičky je celý nebo přetržený, když se shodli na tom, že je to nejspíš celé, primář nařídil zašít a spolu se Cvachem odešli. UUUUUUUUUUf!
Banální zákrok trval dvě hodiny, bylo to pro mě opravdu obrovské psychické i fyzické vypětí. Naštěstí se můj stav začal po vyndání lepšit, tak to snad celé k něčemu bylo. Teď když si na to vzpomenu, tak se musím fakt smát absurdnosti celé situace. Komunikace lékařů nade mnou byla velmi neprofesionální, přeci jako pacient bych nic z toho neměl slyšet, nicméně nakonec je z toho docela zábavná historka, kterou včetně napodobování hlasů lékařů dávám občas k dobru.