Bojim se
Každej má občas strach, na tom neni nic špatnýho, jen musí umět s tim strachem bojovat a nenechat se paralyzovat. Vždycky jsem se tak nějak ráda bála, už jako malá bubáků pod postelí a tmy. Pamatuju si na to mrazení za krkem a šimrání v břiše, když jsem měla jít pro něco do sklepa. Jak jsem všude v bytě rozsvítila a kontrolovala skříně a prostory pod postelí, než jsem měla klid, že není doma žádný bubák nebo vrah. Panický strach jsem měla z toho, že vybouchnem, když Naďa rozhoupe lustr. Moje milovaná o šest let starší sestra mi to nakecala, a pak mě s rukou na lustru vydírala, aby bylo po jejím. :-D Vzpomínám, jak jsem se klepala strachy nahoře na palandě, když Naďa v noci stála na vrzajících prknech a kejvala se jako starej Bruna se sekerou.*
Na táborech jsem milovala stezky odvahy, to jsem věděla, že to je jen jako a ten strach byl takovej příjemnej. Na prvním táboře jsem dostala diplom za odvahu, protože jsem z našeho oddílu chtěla jít první. Doteď to nechápu, já posera největší, jsem opravdu první šla... asi to udělala ta "davová psychóza" nebo fakt nevim. Dokážu dodnes sama sebe tak strašně vybláznit, že se bojim jít po tmě do stodoly, nebo dokonce podívat do tmy okna, když jsem doma sama. Pokaždé, když jdu krmit po tmě kočky do stodoly, utíkám zpátky s pocitem, že mě někdo pronásleduje. Radši nekoukám na horory, protože se pak strášlivě bojim. Mám velice bujnou fantazii a dokážu sama sebe přesvědčit, že za oknem NĚCO je. Tohle jsou ale ty příjemné strachy, takové ty nad kterými se člověk pousměje, když je světlo. Pak jsou tu ale ještě strachy co úsměvné nejsou, strachy a obavy co mi svírají hrdlo, co nepřejdou ani za nejslunečnejšího dne.
Bojim se, že už to nebude mít dlouhýho trvání, že to světýlečko v tunelu se víc nerozsvítí. Bojim se, že ztratím naději a zbytky optimismu. Taky mám strach, že přijde doba kdy nebudu schopná sebeobsluhy, že každej pohyb i ten sebemenší bude znamenat tak strašnou námahu, že se mi ani nebude chtít dělat (jako jsem to viděla u spolupacientky na JIP). Bojim se, moc se bojim, že až tahle doba přijde, nepomůžou mi to skončit ti co to slíbili, protože takhle nebudu chtít žít. Bojim se o Zdenka až tady nebudu, o pejsky, Naďu a holky, Magdi... Nejvíc ze všeho se bojim, že umřu dřív než mamka a způsobim jí tak strašnou bolest, že si to ani nedokážu představit....