Co dělááááááš?!
Do včerejška jsem si myslela, že jsem chytrá a nedělám kraviny. Do včerejška jsem se mohla smát všem videím na youtube, kde lidi dělaly nesmyslné a nebezpečné věci. Do včerejška jsem mohla křičet: "NO TO JE D...L!". Včera jsem se mezi tyhle lidi zařadila já sama.
...
Začalo to v pátek, brala jsem si nové kyslíkové brýle. Byl to nějaký zmetek a ty camfrlíky co se strkaj do nosu byly moc dlouhý. Ukazuju to Majdě, rozčiluju se a chci je přistřihnout. Magdi dobře radí: "Nestříhej to, už jsi to takhle jednou stříhala a pak tě to škrábalo v nose, jak to bylo ostré.". Byla jsem zas chytrá jak opice, že to ustříhnu a vadit mi to nebude. Samo hned jak jsem si to ustříhla, tak jsem věděla, že jsem to neměla dělat, protože ty ostré hrany v nose škrábaly jako čert.
V sobotu jsem neměla čas na to myslet, pekla jsem dort pro Zdenkovo mamku k narozeninám, vařila a měla jiné starosti. I přes to jsem občas v duchu nadávala, že jsem to ustříhla. Dokonce jsem večer v koupelně camfrlíky opláchla a zkoušela je zubama trochu zjemnit. No ano jsem čuně :-D a navíc to stejně nefungovalo. Nos jsem měla pěkně odřený zevnitř a lamentovala jsem na to, jak jsem hloupá. Staré jsem sice nevyhodila, ale nárok mám na jedny měsíčně a po měsíci ty měkoučké camfrlíčky co vedou do nosu ztvrdnou na kámen a není to taky nic příjemného. Chtěla jsem si koupit jiné v lékárně, ale jediný druh co mi vyhovuje, mají jen v Linde a ne neprodají mi žádné navíc, nárok mám jen na jedny za měsíc...
V neděli jsme jeli ke Zdenkovým rodičům na oběd a oslavu, dort měl úspěch i přesto, že nevypadal jako ze žurnálu. Cestou zpátky jsme na nádraží vyzvedli mojí mamču, která k nám přijela na návštěvu. Přijedem domů, Zdenek šel na pivko, my si s mamčou sedly u stolu v kuchyni....Mamka telefonovala a já sedíc u stolu si najednou uvědomila jak moc mě ty ustřižené brýle v nose škrábou. Na stole ležel zapalovač a mně v hlavě vyskočil bájo nápad...ten plast škrábavej opálim.
Vytáhnu brýle z nosu, čapnu zapalovač.... Najednou vám v ruce plamenomet a slyším mamku jak křičí: "CO DĚLÁÁÁÁÁŠ?! Hoří, plameny šlehají a hučí to jako blázen, já mám hadici podvléknutou pod trikem a nemůžu jí odhodit. Plameny mi šlehaj mezi rukama...V hlavě mám obrázek exploze kyslíkové megalahve v předsíni. Mamka na mě jen vyděšeně kouká, já v panice odtahuju hadici co nejdál od sebe, vyskakuju a běžím vypnout přívod kyslíku, co z toho dělá ten plamenomet! Hned jak jsem ten přívod vypnula, tak se oheň uhasil, já mám celé ruce černé a na jednom prstě přiškvařenou umělou hnmotu. Celé to divadlo trvalo asi tak 15 vteřin, ale v našich očích to byla celá věčnost!
Já jsem TAK blbá! Vždyť to vim, vím, že kyslík podporuje hoření. Vím, že se k plamenu nesmím ani přiblížit. Nespočetně historek o hořících hadicích mi vyprávěl pán při instruktáži, když mi kyslík přivezli poprvé. Kvůli tomu jsme přestali vařit na plynu a koupili sklokeramickou desku...a já si normálně sednu ke stolu, vytáhnu si foukající kyslík z nosu a zapálim to!!! To snad neni ani možný. Naštěstí se nic nestalo kromě zhruba centimetrové spáleniny třetího stupně na mém prstě, ještě že jsem tak duchapřítomná a běžela jsem to hned vypnout, nebo nevim, co by se stalo...Ani to možná domýšlet nechci. Přísahám, že už mě nikdá nic takového nenapadne!