Holka šikovná
Jestli přežiju to počasí, tak už snad všechno...
Od trhání zubů uteklo času až hanba. V duchu jsem byla s vámi mockrát, ale buď to mi bylo tak zle, že jsem nedokázala ani zapnout počítač, nebo jsem nebyla v jeho dosahu. Zhruba deset dní po trhání zubů jsem si udělala čtrnáctidenní dovolenou v Motole. Byla jsem tam přes tu druhou vlnu veder a bylo to děsné. Stačí si přečíst mé články z loňska a bylo to jak přes kopírák. Horko, horko a horko, gumové matrace, příšerný spolubydlící. Naštěstí jsem byla ve stavu, kdy jsem byla schopná dojít ven a odpoledne jsem trávila venku ve stínu, protože tam bylo horko o krapet snesitelnější než v pokoji s okny orientovanými na jih.
Je pro mě stále těžší sem něco psát, připadá mi, že se jen dokola opakuju, nebo si stěžuju... Poslední dobou mi nebývá úplně dobře, hodně bojuju s vysokýma hodnotama toho CO2 v krvi. Ráno se budím úplně oblblá a pomalu půl dne mi trvá, než to ze sebe trochu dostanu a i přesto mám pocit, jako bych byla lehce opilá (špatně udržím pozornost i myšlenky). Často se mě bolí hlava a je mi skoro pořád jakoby na zvracení, taky mi začaly otékat nohy (prý to srdce nějak nestíha odmakat za ty plíce). Na otoky jsem dostala Furon, prášky na odvodnění. Začali jsme nějakou vysokou dávku a odvodnila jsem se tak dokonale, že mi pak v nemocnici museli dávat zavodňovací kapačky. Ukázalo se, že mi stačí půlka prášku za týden a já brala celý prášek denně. No, každej organismus je jinej, někomu by to nevadilo a mě to trošku vyřídilo.
Všechny ty stavy, který teď mám, se daj snést, to nutkání na zvracení teda neni úplně fajn, ale netrpím kvůli tomu nechutenstvím, tak co už. Dokonce jsem si tak dobře zvykla na malé saturace, že už mě ani nerozhází, když to ukazuje kolem 70%, obzvlášť při pohybu se tam ukazujou tyhle krásy a není výjimečné, že to leze i pod 70%. Kolem těch 70% už se mi teda motá hlava a musim si sednout, ale dřív... Když si vzpomenu, jak jsem umírala při 85%, tak se musim fakt od srdce zasmát. Tělo je neskutečně přizpůsobivý, tělo je zázračný a taky dost matoucí. Ze všech stran slyším, jak vypadám dobře. Ano já vypadám dobře, kdybych neměla v nose hadičku od kyslíku a seděla, tak nikdo nepozná ani za omylem, že mi něco je. Klamu tělem, budu vypadat dobře až dokonce. V nemocnici mi na velké vizitě pan přednosta povídá: " Paní Eliášová, vy vypadáte dobře." (úsměv od ucha k uchu) "Jaké že máte ty plicní funkce?" Tak mu po pravdě odpovídám, že mezi 9-12%...viditelně mu spadne brada a praví: "Tak to jste teda šikovná!", kouká překvapeně...
Nechápou. Myslim, že to nikdo nechápe, jak ještě můžu fungovat. Když mě potkaj, jak jdu po oddělení s bombičkou na rameni dolu na kafe, když mě pak viděj sedět před budouvou, nechápavě kroutí s úsměvem hlavou... Jako neřikám, že funguju nějak dobře, to ne. Funguju čím dál tím hůř, ale snažim se. Je to teda únavný, těžký a často se mi nechce...
Poslední dobou je všechno mnohem víc těžký a nejvíc ze všeho mě štve, že jsem se začala bát řídit. Poslední věc, při které jsem si připadala svobodná. Neříkám, že už neřídím vůbec, to ne. Dojet vedle do vesnice, nebo kousek tady, ale na delší cestu nebo dálnici to už si netroufnu. Jela jsem nedávno k Majdě a v půlce cesty jsem zjistila, že se vůbec nevěnuju řízení, ale prohlížím si stromy a elektrické vedení. Co mi dalo práce udržet soustředění na cestu a nenechat se rozptýlit okolím. Zbytek cesty jsem jela pomalu a svobodně jsem si nepřipadala ani trochu, ach jo.
Nefňukej, Kamilo, nějak bylo nějak bude. Teď máš novou káru... jak se u nás říká "kriplkáru" (vozíčkáři prominou, nemyslím to zle. prostě se to tak řiká). Mamka mě přemluvila, ať koupím invalidní vozík, že budeme moct jezdit na výlety. Já o tom dřív nechtěla ani slyšet, nechtěla jsem být atrakce, chudinka na kyslíku a vozíku, ale byla jsem hloupá, je to moc fajn. Baťůžek s kyslíkem hodim na vozejk, opřu se a jdu, když nemůžu, tak si sednu a vezou mě. Škoda, že začlo tohle africký peklo a stihli jsme jen jeden výlet... Tak doufám, že to nějak přežiju a ještě tu investici do sytosti využiju.
