Jen krátce
Hanba mě fackuje za tak dlouhou dobu bez jediné řádky, takovou pauzu jsem ještě neměla. Možná o mě máte strach, možná na mě nadáváte, možná si jen řikáte, tak co je s tebou? Pravda je taková, že jsem toho měla hodně a neměla jsem vůbec čas, a když jsem zase čas měla, tak nebyla chuť ani inspirace. Přitom jsem v hlavě napsala tolik příspěvků, nejlíp mi to jde v noci, když nemůžu spát a nebo v autě když řídím. Náměty a věty vyskakují v mysli úplně sami, říkám si jo, to si musím pamatovat a hned jak někde budu, tak to napíšu. Pravda je taková, že zapomenu nejen věty, ale i celý námět.
Byla jsem teď tejden u mamky, nebylo mi zrovna veselo, protože prakticky druhý týden co jsem tam přijela mi začalo být divně. Žádný drama, nijak velkej kašel ani rýma, ale děsná únava a naprostná neschopnost pohybu pro špatný dejchání. Popadla mě strašná frustrace, protože po těch dvou měsících narvaných energií, dobrou náladou a parádním dejcháním to byla rána pod pás. Sotva jsem u mamky dolezla na záchod a zpátky a to v mamčině panelákovém bytečku je vážně pár kroků.
Nasadila jsem sice hned antibiotika, bez kterých jsem byla celé DVA dny (beru je vlastně pořád) a stejně to za celý týden moc nezabralo. V pátek jsem se vydala domů a vzala jsem to přes Motol, kde jsem od pana doktora dostala ještě jedny antibio navrch. Když se to do pár dnů nezlepší, čeká mě vyhlídka pobytu v Motole. No na nic se člověk nemůže těšit víc... Pozitivní je, že se stav nehorší, tak to snad dám doma. Nicméně to, že jsem zase jak mátoha a kromě sezení nezvládám skoro nic, je fakt děsně, ale děsně na hovno!
Ono se totiž hrozně rychle zvykne na to, že je dobře. Vážně jsem si na to lepší dejchání tak rychle navykla, že se mi strašně špatně zvyká na to špatný. Musím to rychle rozdejchat, protože tohle mě fakt nebaví. Oblíknu tepláky, odpočívám, oblíknu ponožky, odpočívám... češu si vlasy, odpočívám... dám vařit vodu na čaj, sednout si musim... porovnám nádobí v dřezu, lapám po dechu a hledám židli... Grrr! Už aby to bylo pryč. Snad to nebude trvat dlouho! Snad ne tak dlouho, jak je dlouhý interval mezi články v poslední době.
...
Ono není lehké psát tak často, protože mi už po tom roce a půl připadá, že jsem psala už o všem a že se opakuju. Kolikrát si sama ani nepamatuju o čem se psala, tak kdybych se náhodou senilně opakovala, nemějte mi to za zlé. Nemám ve zvyku pročítat zpětně články, protože kdybych to dělala, tak už nenapíšu fakt nic. Občas mě chytaj takový záchvěvy, že celý blog zruším, abych neměla neutuchající pocit viny, že sem nepíšu. A taky ten pocit obnaženosti mojí mysli celýmu světu... No je teda pravda, že si ještě velkou část myšlení nechávám pro sebe, ale i tak. Pere se to ve mně a exhibicionistka Kamila zatim vyhrává, budiž jí to přáno ;-)