JIP den dvacátý
Sedim u nemocničního stolku a využívám chvilky, kdy je mi líp, abych o sobě dala vědět. Koukám, že jsem ani nepublikovala rozepsaný článek v září, no původně jsem si myslela, že ho dopíšu, ale nebyla na to ani chuť ani síla. Nezlobte se na mě, vidím, že o mě máte starost, návštěvnost přibývá jak tady tak na FB. Děkuju, že na mě myslíte.
Tak tedy, jsem tu dnes dvacátý den. Přijela jsem sem po víc jak měsíci děsných stavů, kdy jsem se vždycky rozhodla, zítra balim a jedu do nemocnice, pak se mi na den dva ulevilo a já zůstala doma. Bylo mi blbě, hodně blbě. Bolavý tělo, bolavá duše, oteklý nohy, šílená únava. Bojovala jsem s tim dlouho, bránila jsem se pobytu v nemocnici. Když jsem si to vždycky v duchu představila, tak jsem se krmila myšlenkou, že mi ještě neni tak blbě, abych jela. Jenže to gradovalo až do takovejch stavů, že jsem se zadejchávala u mytí obličeje tak moc, až jsem měla pocit, že to se mnou praští.
Měla jsem stanovený termín kontoly a napsala panu doktorovi, že nepřijedu jen na kontrolu, ale rovnou na příjem. Když jsem, se hlásila dole na kartotéce, tak mi sestřička řekla, že si mám zajít jen na rentgen a jít rovnou nahoru na JIP, že už na mě čekaj. Zdenek mě vezl na křesle, já jsem byla ráda, že jsem mohla sedět. Že jdu na JIP mi vůbec nevadilo, naopak! JIP je jak jiná nemocice, pokoje po dvou, sestřička má na starost dva až tři pacienty, to je pak jiná péče, než když má chudák sestřička na standardu, na starost 8-15 lidí...
Prvních 14 dní jsem byla na pokoji sama. Pět dní mi bylo hodně blbě, měla jsem v té samotě spoustu času na hromadu černejch myšlenek a vyrojila hektolitry slz. Sedím celý dny u stolku a nedělám nic jinýho, než inhaluju a rehabilituju, abych z těch svých zbytků plic dostala co nejvíc bordelu ven a vytřískala z nich ještě nějakou funkci. Po pěti dnech se mi ulevilo, začalo mi být líp, zvládla jsem se osprchovat, dojít si dolů na kafčo a říkala si joo! To zase půjde, jenže desátý den to zase začlo jít z kopce, dejchalo se hůř a hůř, až jsem si den patnáctý vykouzila horečku a stav, že jsem pomalu nedokázala slézt z postele ani na čůrací židli.
Tyhle zvraty už jsem tady zažila, představuju si tu válku v plicích, cepácie dostane antibiotiky na frak, trochu se stáhne, pak si ale uvědomí, že je vlastně tak nějak rezistentní a šup rozjede protiútok jak blázen. No a to je pak na čase vytasit chemická zbraně hromadnýho ničení, zbraně co neničí jen ty špatný věci, ale i ty dobrý. Antibiotika o nichž se uvažuje, že je zakážou, protože jejich přínos jen nepatrně převažuje možná rizika. Je po nich pěkně blbě, bolí hlava, břicho, v puse sucho, stálý pocit na zvracení, atd.... bleee! No ve válce trpí všichni.
Takže troje antibiotika, jedny antimykotika, inhalace, usilovná rehabilitace a snad se dám ještě aspoň trochu do kupy. Jsem unavená a bolavá, každý ráno vstát a rozdejchat se je den ode dne těžší a těžší. Je pro mě těžký každej den bojovat, když poslední dobu bojuju jen za to, abych mohla sedět.... Plíce selhávaj, hladiny oxidu uhličitýho jsou větší než dřív. Oteklý nohy ukazujou na selhávání srdíčka, nějak to nestíhá s těma zbytkama plic. Vidím na doktorech, že by rádi pomohli, ale není jak, můžou jen ulevit. Jsem unavená, strašně unavená... Unavená každodenním snažením se o přežití, unavená životem na židli u stolu, unavená bezmocí a frustrací. Lepších dnů ubývá a ty horší jsou horší než kdy před tím. Vím, že kdybych se rozhodla, že budu týden spát, tak už nevstanu. Jsou to už tři roky co jsem na kyslíku. Ještě to nevzdávám, dnes je mi o trochu líp.
Ještě není všem dnům konec.