Jirka
Původně jsem se chystala na to, jak tu budu psát takovou roční bilanci o tom, kolik novoročních předsevzetí jsem splnila...teda, že jsem je spíš nesplnila, a vůbec jsem tak nějak chtěla bejt na sklonku roku vtipná a veselá, prostě jak to chodí... a teď tu sedim, slzy mi tečou a tečou, hromady kapesníku kolem mě narůstají a narozdíl od toho očišťujícího pláče z minula, tenhle nepomáhá ani trochu.
Dnes odpoledne mi zemřel kamarád, další mladej život vyhasl kvůli diagnóze cystická fibróza... Už ani nespočítám, kolikrát jsem plakala nad odchodem některého z mých přátel. I přesto, že to pokaždé bolí víc a víc, jsem ráda, že jsem je všechny znala. Zážitky z táborů s nima patřej mezi ty nejkrásnější z mýho dětství. Nějak to pořád nechápu, jak to může vždycky tak moc bolet. Kde se bere všechna ta bolest a smutek, co vyplave na povrch a mučivě mě ždímá a trhá na kusy. Proč nejdou zastavit všechny ty myšlenky a pocity naprostýho zmaru a nespravedlnosti. Do mysli se vkrádá hnusnej červ, kterej pokaždý takový hrůze hlodá a podsouvá, že teď jsem na řadě já.
Nechci to vztahovat na sebe, zemřel Jirka V. a ne já. Mrzí mě, že jeho život nebyl delší, byl o tři roky mladší než já... Miloval černej drsnej humor, jako spousta lidí s CF. Rád cestoval, na motorce projel Itálii a Albánii, potápěl se v Egyptě. Zažil a prožil toho spoustu a teď je pryč... Sice to s ním poslední rok šlo tak nějak od desíti k pěti, ale stále jsem doufala, že se to zlepší. Zas a znovu kroutim hlavou sem a tam. Řikám si, kurňa, před týdnem jsme spolu mluvili a před čtyřmi dny si vyměnovali písmenka v messengeru. Pak jsem tři dny psala jen já, začínala mít strach, až mi dneska večer přišla sms od jeho maminky. Bože mně je to tak líto, tak strašne moc líto. Všechno se ve mně svírá a je mi děsně smutno.
Je mi líto Jirkovo maminky a jeho rodiny, líto všech jeho blízkých přátel. Lituju mladýho života (všechny ty neprožitý věci a tak vůbec).... Je to nespravedlivý a nemá to tak být. Vím, dějou se nespravedlivější věci. Jsou horší nemoci, lidi i děti na tom mohou být hůř. Jenže teď, když tu sedim, mám od slz zmáčený celý triko, nudle z nosu ani nestíhám otírat, pro slzy nevidim skoro co píšu, tak teď mi připadá, že nejvíc nejhorší ze všeho je tohle.
Kamarádi moji zesnulí, vzpomínám na vás častěji než bych měla. Bojím se, že nebude až tak dlouho trvat a rozšířím naší partu tam někde, kdesi... Doufám a věřím v to, že se tam všichni máte dobře, že už vás nic netrápí a nebolí, že se vám dobře dýchá. Nekašlete a nebudíte se v noci zborcení potem, chutná vám jíst a už je vám jen dobře. Dneska prosím neodpočívejte v pokoji, dneska rozjeďte parádní mejdan a přivítejte mezi sebe Jirku se vší parádou. Prostě tak, jak se sluší a patří... Bylo mi ctí vás všechny znát.