Letos první
Měla bych asi začít vymetením virtuálních pavučin tady z blogu... vlastně se mi nechce skoro nic psát, ale vždycky jak na blog pomyslím, mám výčitky svědomí. Ten psychicky náročnej konec roku, kdy umřel Jirka, mi vzal tak nějak vítr z plachet. Navíc jsem se dozvěděla, že ještě před vánoci zemřel další kamarád z táborů. Sice jsme s Kubou nebyli v úzkém kontaktu, ale věděli jsme o sobě. Potkávali jsme se na kontrolách a Kuba vypadal jak ztělěsněný zdraví, oproti jiným CF klukům nebyl hubenej, měl i ramena, byl to moc pěkně stavěnej chlap... Plíce sice nebyly úplně v pořádku, ale v rámci diagnozy a věku, to ještě tak nějak šlo. Kuba se nedávno oženil a narodila se mu dcerka, které je pár měsíců. Zemřel náhle...cepácie, ta hnusná mrcha co nám brání v transplantacích, dokáže prostě neskutečně hnusný a odporný kousky. Stále dokola si člověk může opakovat nespravedlnost a krutost, ale bohužel, taková už je naše realita. Je mi moc líto jeho rodičů, ženy a malé dcerky. Je mi líto každého, kdo musí žít s takovou ztrátou.
Hodně jsem brečela. Vždycky, když jsem si na oba kluky vzpoměla, tak se mi po tvářích koulely slzy jak hrachy a pocit naprostýho zmaru a ničemnosti postupoval celý moje bytí. Ted už mi oči vyschly, ale nic to nemění na tom, že jsem uvnitř úplně pustá. Najednou nevim co si počít, co dělat. Dokážu se smát i bavit, ale když jsem tu sama, všechno na mě padá. Kromě starosti o domácnost, kterou taky dělám jen tak na půl a více méně z nechutí, nedělám vlastně nic. Nic mě nebaví a nic se mi nechce. Mám tu spoustu činností, co bych mohla dělat, ale nějak se nedokážu odpíchnout. Nemám žádnej impuls. Dokonce ani ty vánoce mě nevyprovokovaly k žádnýmu tvoření a to už je co říct. Ta zima je prostě blbá, to asi padá na každýho. Dny jsou krátký, furt je tma. Kdyby aspoň napadlo trochu sněhu, bylo by jasněji a ne pořád takovej šedivec. Některý dny musím svítit od rána.
Načala jsem třetí rok na kyslíku, no upřímně řečeno, když jsem kyslík dostala, tak jsem si nemyslela, že tu budu tak dlouho. Řekla bych, že se mi teď daří o něco líp, než když jsem kyslík dostala. Nicméně to stále znamená nestabilní stav, kdy jeden den vylezu 76 schodů na návštěvu ke Klárce a den na to mi dělá fakt velkej problém, přejít z ložnice do kuchyně. Jako ty schody byly vážně velká výzva. Měla jsem to jako takovej malej výstup na Sněžku a byla fakt pyšná, že jsem tam vylezla (i když s mnoha přestávkama) a než jsem se s tou radostí stihla s váma podělit, tak jsem tu zase ležela jak v posledním tažení...
Uplynulých deset dní mám takovej podivnej stav, kdy se mi porůznu špatně dejchá, mám špatné saturace a pekelný únavy, kdy ani nejsem schopná vylézt z postele. Tomuhle stavu říkám jednou nohou v Motole a musim zcela upřímně říct, že být v Motole lepší zázemí, už jsem tam jela. Ale pak si představim ten pokoj plnej babiček, gramofony, přistýlky, jídlo atd... A řeknu si: "Ještě počkej do zejtra a uvidíš." a ono to zejtra je nakonec o něco lepší, tak zůstanu doma. Tak je to přesně podle toho hesla, že všechno zlý je k něčemu dobrý.
Původně jsem chtěla první letošní příspěvek pojmout líp a čekala jsem, kdy dorazí ta prima nálada a napíšu něco děsně fajn. Nálada ale nedoráží a taky bych na ní mohla čekat tak dlouho, až bych za celej leden nenapsala ani řádek. Snažím se najít tu vtipnou osobu, co psala blogy nad kterýma jste se smáli, ale místo ní nacházím smutnou ženštinu s věčně mastnou hlavou a špinavýma brejlema, která sedí v chlupatejch teplákách a zapatlaným triku u kuchyňskýho stolu, a v hloubi duše žebrá o zázrak, kterej by jí vyprostil z jejího doživotí....