Netěšit se!
Zdravím své věrné čtenáře, jistě si myslíte, že jsem vytrhla modem ze zdi a vygruntovala celej barák, proto ta pauza. Opak je bohužel pravdou, trávila jsem dny bez psaní bezduchým čučením do počítače, na televizi a rozšiřováním všudy přítomného nepořádku. Mám času prostě dost! Musím zas pozvat nějakou návštěvu, abych se dvě hodiny před jejich příjezdem dýchavičně honila po baráku a snažila se to tu uvést do přijatelného stavu vhodného k přijímání návštěv. Jo jo, někomu zavolám....
Jinak jak už jsem psala, vyrazila jsem s drahou přítelkyní Klárkou do Prahy na výstavu Kreativity. Chtěla jsem spojit příjemné s užitečným, shodou okolností jsem byla na stejný den objednaná do CF centra na kontrolu. Těšila jsem se, jak vyřídíme fofrem kontrolu, dáme si někde báječný oběd, na výstavě se naučíme nové techniky kreativních ručních prací, utratíme spoustu peněz, budeme se fotit a vůbec si celý den báječně užijeme! Klárka se těšila taky, těšily a plánovaly jsme obě...moc...No jistě znáte jak to potom dopadá, bohužel ani my jsme se nevyhnuly fiasku.
Začalo to už ráno, vzbudila jsem se a věděla jsem, že v dýchání je to horší den. Nebyla jsem schopná vstát, osprchování a mytí hlavy mi nandalo tak, že jsem si chtěla jít znovu lehnout. Jakžtakž jsem se připravila, dorazila Klárka a vyjely jsme. Cesta byla asi to jediné co bylo v pohodě, projely jsme přes celou Prahu naprosto bravurně, spolucestující jsem oslnila báječnou znalostí trasy a nepoužíváním GPS. Dýchalo se mi fakt blbě, v Motole nebylo parkovací místo na kopci, tak jsem musela zaparkovat pod kopcem a vyjít ho k budově. Kdybyste viděli ten KOPEC, budete se smát...mírný kopeček a my po něm šly asi tak 20 metrů... Klárka byla celkem vyplašená, když jsem cestou nahoru musela zastavit, opřít se o lampu a vydýchat se. Možná jsem i modrala, jak ustraraně se tvářila. Na spirometrii (foukání do přístroje) jsem ani nešla, němělo by to cenu. Pan doktor, když mě viděl, nabízel ať tam zůstanu ležet. Vysvětlila jsem mu, že mi nic není, že mám prostě jen jeden z těch horších dní. Antibiotika už beru, tak jsem dostala do zásoby další a kdyby se to do pondělí nelepšilo mám nakázázáno zabalit a dojet. (TO URČITĚ :-P)
Odběry se povedly až na počtvrté, mé mizerné neviditelné žíly tak zlobily, až to skončilo tepenným odběrem, po němž se musí ruka 5 minut mačkat jako blázen aby se neudělala modřina. Mačkal pan doktor a přitom jsme si povídali. Otázku kterou nosím v hlavě už dlouho jsem mu neměla ani říkat..."Pane doktore, jak dlouho můžu na tom kyslíku žít?". Dlouhá odmlka, upřímný pohled a povídá: "No, podle literatury dva roky..Nicméně máme pacienty co jsou na kyslíku i patnáct let." Literatura hnusná... Zase na druhou stranu když mi před šesti lety říkal, že s mýma plicníma funkcema se podle literatury přežívá taky dva roky, tak jsem se rozhodla, že se tím nenechám rozházet. A já ale abych toho neměla málo, tak se ptám na to světýlečko v tunelu, jestli teda, možná... Koukal na mě ještě smutněji než předtím a povídá : "Podívejte se, to je tak. Nejdřív se musí rozjet ten program EXvivo www.zdravky.cz/zpravodajstvi/z-domova/ex-vivo-perfuze-a-rekondice-plic , pak musíme chirurgy přesvědčit, aby to znovu vyzkoušeli u té cepacie. A podle dostupných údajů transplantaci přežije první rok 90%, tři roky 75%, pět let 50% a s cepacií jsou podle studií ty hodnoty o 30% nižší.". NO tak dík! Abych pravdu řekla, nezčíslo mě to tak jak by se dalo čekat. Já sice o tom světýlečku mluvim, ale přitom ve skrytu duše stejně vim, že nic nebude...
Odjely jsme z Motola až v jednu hodinu, oběd jsme si daly na Novém Smíchově v asijské jídelně. Stále jsem nemohla dýchat, bušilo mi srdce jako zběsilé, jídlo bylo hnusné a mě se úplně chtělo brečet. NE z toho co mi řekl doktor, ale z toho, že mi je tak mizerně, že se mi na tu výstavu ani nechce a jsem příšerně unavená. Klárka povídá tak tam nepojedem, to neva. Já jsem ale byla rozhodnutá, že tam projedem i kdybych měla padnout! Cestou přes Prahu do Dubče na výstavu se mi začlo dýchat lépe, dokonce jsem i v sobě vydolovala energii a smály jsme se jak za mlada. Opět jsem předvedla, že navigaci prostě nepotřebuju, vyfotím si mapu doma do hlavy a jedu.
Dubeč, výstava kam jsme jely utrácet peníze a čerpat inspiraci byla dost hrozná. I přesto že byl pátek, bylo tam celkem dost lidí a dětí, velmi malý prostor, strašné horko, nedýchatelno. Z vystavovaných technik a workshopů mě ani Klárku nic nechytlo, nebyly jsem v historické budově špejcharu víc jak půl hodiny. Nás ostřílené ručněpracující nedostane ukázka ubrouskové techniky, výroba náušnic z komponentů, válení Fima atd. Pro začátečníky co to nikdy nedělali asi dobré, ale pro nás?! Já jsem byla na mrtvici, že jsem na tak malém prostoru s tolika kašlajícími dětmi a modlila se, abych to neodnesla nějakým bacilovým dárkem. Přesunuly jsme se vozem do budovy sokolovny, kde jsem si koupila nějaké korálky a vyrazily směrem domů. Paradoxně se mi v době odjezdu začalo dýchat dobře. Fakt to nemohlo být od rána?
Prostě je to tak, jak se na něco člověk těší, plánuje a připravuje, tak to pak stojí za prd. Potvrdilo se mi to několikrát a včerejšek nebyl výjimkou. I přesto jsem ráda, že jsme se s Klárkou viděly a strávily den spolu, bohužel pro nás obě horší dýchací den. Snad si to brzo zopakujeme, ale nebudem se tešit a jak jsme se dohodly, budem si týden předem psát jak to bude trapné a že se nám ani nechce! A hlavně, vezmem si s sebou foťák ;-)