New Deal
Ani jsem vám nenapsala, že jsem od pondělí doma. Je to hlavně tím, že se necítím moc dobře. Pondělní cesta domu byla docela náročná. Celou cestu jsem kašlala jako blázen a přijela úplně vyřízená. Za celých 14 dní jsem v nemocnici skoro nezakašlala, ale cestu domu jsem prochrchlala celou. Doma jsem se chvilku potěšila se zvířaty, přivítala se Zdenkem a s teplotou odpadla. Od té doby se v tom zase tak nějak plácám. Srdíčko sem tam rajtuje jako blázen, půl dne dá pokoj a pak se zase rozjede. Kde jsou ty časy, kdy jsem se vracela z nemocnice jak znovuzrozená. Dřív mi ta antibiotika v kapačkách (ívéčka) vypálila červa a měla jsem klid, dnes je to tak, že přijedu domu a hned druhý den zvažuju, jestli nenasadit antibiotika zas.
Měla jsem v nemocnici pocit, že je to lepší, těšila jsem se, kolik toho zase udělám a zvládnu.Teď je to tak, že tady zase jen sedím a když chci něco dělat, vydržím to sotva pár minut a musím odpočívat. Jasně, každej mi cpe do hlavy, že jsem 14 dní ležela, tak to chvíli potrvá, než to rozhejbu, ale trpělivost mi není vlastní a navíc mám pocit, že už jsem na tom tak, že rozhýbat vlastně není skoro co... Hrudník mám jak sešněrovanej, někdy, hlavně v klidu, nevím vůbec jak dýchat. Automatickej dejchací pilot je nějakej rozbitej a já nemůžu přijít na to, jak dejchat správně. Mozek na to neni zvyklej řídit něco, co má fungovat tak nějak samo od sebe. Naštěstí ještě jsou chvíle, kdy na to myslet nemusim a to je fajn. Až přijde doba, kdy to budu muset řídit pořád, tak to teprv začne bejt opravdu špatný!
Taky aby ale to nevypadalo, že je všechno špatně, tak není. Opička je jak vyměněná, nechrochtá, spí klidně a je vidět, jak se jí strašlivě moc ulevilo. Má v sobě energie na rozdávání, už to byla taková buchta a najednou kolem nás poskakuje jako čamrda. Žádnej noční žlutej malér, žádná trudomyslnost ani chrápání. Po granulích šetrných na játra dost zhubla, je to prostě úplně jinej pejsek. Zrovna mi leží za zády na gauči a tiše spí, je to tak krásný koukat na ní, jak dýchá z volna (snad jí to i závidím). My jsme takový pitomci, že nás nenapadlo dřív, něco s tím dělat. Koho by ale napadlo, že chrápání může být tak závažný problém, navíc kdekoli jsme to zmínili, tak se mluvilo o rozpadu měkkých tkání v nose (to je k věku)... No hlavně že je cysta pryč a ať se už nevrátí.
Taky bych brala, kdyby mi někdo porajtoval v krku skalpelem a bylo by mi líp. Jsem hrozná, já už závidím i to mu ubohýmu psovi. Závist to je děsná věc, poslední dobou se v ní zmítám zas a znovu. Když z okna vidím, jak lidi chodí kolem, když jedu autem a míjím cyklisty, když koukám na fotky z lyžování, dovolených a dětí. Závidím, šíleně závidím. Nemám se ráda za to, že závidím. Vím, že závist je smrtelný hřích, ale jsou chvíle, kdy si tak nějak nemůžu pomoct. Doufám, že můj blog nečte nějaký kvadruplegik a řiká si v tuhle chvíli jaká jsem káča pitomá. Vždyť ještě můžu chodit, hýbám rukama, obsloužím se sama, dost toho zvládnu (byť s obtížema), nemusím jen ležet...ve srovnání s někým takovým jsem na tom strašlivě dobře.
Nastal čas, kdy už se nemůžu rovnat se zdravýma, ale přiznat si jsem nemocná a mezi spoustou nemocných jsem na tom ještě opravdu dobře. Nastal čas přijmout s pokorou můj stav a porovnat si to v hlavě. Závistí se jen užírám a stejně si nepomůžu. Je čas na to, začít se radovat z toho co ještě můžu a zvládnu, ono se mi s tím nakonec bude mnohem líp žít. ;-)