Občas to chce pustit kohoutky
Vánoce na krku, lidi šílí, sháněj dárky, gruntujou, pečou cukroví, plněj obchody a vytvářej si stresy jako každej rok. Já si to letos nějak nepřipouštím, ještě jsem nezačala péct a když na to přijde, tak ani nebudu. Na sladké moc nejsem a Zdenek to nepotřebuje. Byl šokovanej, když ho minulý týden na plicním zvážili a pan doktor do zprávy napsal nadváha. Vyšel z ordinace z očima na vrch hlavy a v autě mi povídá, tak já musim zhubnout... To že tady do něj reju a nadávám už skoro rok, jako by nebylo. Hold pan doktor, to je autorita, co já?!
Letos jsme se rozhodli změnit naše vánoční zvyklosti a strávíme svátky v Litvínově s mojí rodinou. Já se tak těším, že budu na vánoce někde hostem, bude výzdoba, vánoční nálada, výborný bramborový salát a tak vůbec. Neříkám, že my neděláme dobrý salát, ale nějak se ve dvou sami nedokážem nikdy správně naladit na tu vánoční notu, a tak prostě jen sbaštíme salát s řízky a svalíme se k pohádce. No ono když člověk nemá děti, tak je to asi všude stejný, takže bude fajn, to letos prožít trochu jinak. S maminkou a Fandou a Boží hod netradičně u Naďky na obědě, už teď se v duchu připravuju na třetí patro bez výtahu :-D
Sváteční nálada mě letos ne a ne pohltit, možná je to i tím, že jsme vyhlásili embargo na dárky a letos si je prostě dávat nebudeme (teda kromě vyrobených). To pro mě znamená, že ještě tak čtyři dny nebudu dělat nic a pak dnem a nocí, v děsném stresu budu vytvářet úžasné věci. Protože to je muj styl, já prostě ráda a nejlíp pracuju ve stresu. Jsem tady schopná půl dne sedět v noční košili, nehnout prstem a bezduše zírat na polodementní televizní vysílání a pak za hodinu před tím, než má Zdenek přijet z práce, zvládnu uvařit i uklidit tak, až to vypadá, že jsem se celý den nezastavila. (joo teď mi asi nevadí, že můj manžel blog nečte :D)
Taky se trochu plácám v takovým podivným emocionálním rozpoložení, kdy se mi v hlavě stále dokola točí slovo beznaděj. Hnusný slovo, hnusný stav, moje realita. No a tak se mi někdy prostě chce fakt strašlivě moc brečet, a ještě nejsem takovej zoufalec, abych teda brečela jen tak...to si pak sednu k you tube a pustim si nějaký pořádný emoce a otočim kohoutky na plný pecky. Jako zrovna dneska - návraty vojáků z misí a setkání z blízkými, to je tak dojemný a krásný, že tu bulim a bulim a ani se nemusim stydět za svojí slabost. A když mě u toho náhodou vidí Zdenek, tak ho možná ani nenapadne, že vlastně bulim sama nad sebou. A já se v tý vší slaný vodě úplně rozpustim a pak už nebulim nad sebou, ale s těma lidma a nakonec se mi udělá podstatně líp. Vyházim posmrkaný kapesníky, umyju brejle slzama zastříkaný a jdu zas čelit životu. S úsměvem ;-)
Takže jestli si taky potřebujete někdy ulevit, zkuste můj způsob, neni špatnej. Dnes jsem začínala timhle kouskem.