Poslední zbytky moudrosti
Nikdy jsem nechápala, proč se lidi bojí zubaře. Se školou se chodilo na pravidelné prohlídky, seděli jsme všichni v čekárně a jeden po druhém chodili dovnitř, vrtačka kvílela, spolužáci sinali a já nechápala proč. Mně zuby vždycky jen projela tím ďoubáčkem a poslala mě pryč. Někdy jsem záviděla těm, co měli plombu, a přála si, aby se mi do příště taky udělal kaz a museli mě vrtat, jako ostatní. I přes mou mizernou zubní hygienu, se mi nepodařilo, vypěstovat si zubní kaz v té době. Až později, tuším někde na gymplu, mi jeden zub zubařka vrtala, ale nestálo to vůbec za řeč. Jediné bolesti, co jsem okolo zubů měla, byly sporadické bolesti při růstu zubů moudrosti. Vzhledem k tomu, že jsem chytrá jak vopice, tam mi samozřejmě vyrostly všechny čtyři.
Jednou, čerstvě potom co jsem se přestěhovala do Hradce, jsem na horním moudrém zubu našla kaz. Pracovala jsem jako pomocnice v domě s pečovatelskou službou a měli jsme tam "firemní" zubařku. Šla jsem jí to ukázat a ona mi řekla, že mi na druhý den zub vytrhne. Moje lehké obavy zahnal Zdenek tvrzením, že to určitě nebude vůbec bolet, jelikož mi to paní doktorka umrtví. S tímto ujištěním jsem se na zítří vydala do ordinace s mírným úsměvem na rtu. Kdybych věděla, co mě čeká, utíkala bych rychle pryč.
Paní doktorka, malá útlá žena s kyselým úsměvem, mi zub opíchala. Po injekci chvíli čekala, pak mě něčím dloubla do dásně a ptala se, zda to cítím, Cítila jsem to...čekala tedy ještě dalších pár minut. Tohle jsme opakovaly ještě třikrát a já stále cítila. Načež mi odvětila, že to už určitě cítit nemůžu a jala se k extrakci. Ještě teď mě cuká voko, když si na tu pekelnou hrůzu vzpomenu. Zaživa mi zub páčila, vyviklálava a zase páčila, cítila jsem pod okem, jak se z čelisti vytrhávají kořeny, řičela bolestí a doktorka vztekle vykřikovala, ať nejsem hysterická. Tahle scénka z hororu trvala zhruba deset minut, načež se ta sadistka vytasila s vítězoslavným výrazem se zubem v kleštích. Uf, zborcená potem a s bolestí jsem vyskočila z křesla, práskla bez pozdravu dveřma a šla domu. Nebydleli jsme daleko, asi tak pět minut pěšky. Celou cestu jsem brečela, sotva jsem vytáhla z kapsy klíče u vchodu, ztuhla mi celá pusa a já nemohla ani mluvit. Umrtvovací injekce zabrala až za půl hodiny, zřejmě byla špatně píchnutá...
Druhý horní moudrák na sebe nenechal dlouho čekat, Zdenek mě objednal ke svému zubaři doktoru Matuškovi. Šla jsem k němu úplně vyřízená, bála jsem se po poslední zkušenosti. Pan doktor, chlap jak hora, se smíchem vyposlechl mojí hrůznou historku, opíchnul mi to, poklepal na dáseň, necítila jsem nic. Zanořil svojí obří ruku s kleštěma dovnitř a škub, zub byl venku za vteřinu. He, čumim na něj jako blázen a on povídá: "Na trhání zubu musí mít člověk sílu, víte." S úsměvem praštil zubem do koše, řekl mi, ať si koupim zmrzlinu a bylo. Proto, když se mi zlomila spodní osmička, šla jsem k němu beze strachu s představou, že taky vezme kleště a bude. No to jsem se teda trochu spletla....
Pan doktor mi řekl, že si netroufá dělat (zrovna mně) takový zákrok u sebe v ordinaci, že mě objedná na stomatochirurgii k doktoru Dimterovi. Čekací doba byla dlouhá dva měsíce, a já, v den kdy jsem tam měla jít, ležela v Motole. Říkala jsem si, jak je dobře, že jsem to propásla. Neměla jsem vůbec dobrý pocit, že půjdu k někomu jinýmu a na internetu jsem četla šílené příběhy o tom, jak lidem řezali dásně při trhání spodních osmiček, jak jim ochrnul trojklaný nerv, jak trpěli a trpí... Jen při tom pomyšlení se mi dělalo mdlo, tak jsem si řekla, že s tou mojí půlkou zubu radši dožiju. Jenže co čert nechtěl, zub začal bolet a já se musela objednat znovu.
Objednání probíhalo po mailu, sestra mi napsala, že mám přijít v září. Když jsem napsala, že mě ale zub bolí, v odpovědi bylo, ať tedy přijdu už za tři dny, ve středu v deset dopoledne. Na strach jsem neměla moc času, ale i to stačilo mé barvité fantazii na to, abych se vybláznila do maxima, a představovala si krvavou bolestivou řezničinu, s ochrnutím půlky obličeje, a příšernými pozákrokovými komplikacemi. I když mě Markéta, které trhali moudráky nedávno, ujišťovala, že to bude OK, v duchu jsem jí nevěřila ani slovo a vzpomínala na Zdenka, který mi to tenkrát tvrdil taky.
Ve středu ráno mě doma vyzvedla Majdička a odvezla mě vstříc osudu. U doktora jsem vyplnila na recepci papíry, sestra mi vysvětlila, že mě vmáčkla do programu a musím počkat… Přede mnou byla žena o něco starší než já, jako doprovod měla maminku. Když jí sestřička zavolala do ordinace, tak jí maminka hladila a ukazovala, že drží palce, ona zmizela do ordinace a pro mě začalo peklo. Z ordinace se ozývaly pekelný zvuky, řezání, sekání, odsávání, řezání, kvílení, chvíli pláč, opět odsávání, řezání, HRŮZA!!! Já jen seděla, trnula, a upínala vystrašený oči na Majdu, která mi říkala, ať nebláznim. Když se najednou ozval hnusnej zvuk, kterej ještě slyšet nebyl, tak jsem se celá skrčila. Majda se začala smát a říká mi: "Co děláš? To je z venku křovinořez!"...
Z ordinace vylezla ta chuděra, pusu měla celou oteklou (kdo ví co jí dělali) a já byla řadě. Když jsem vlezla dovnitř, už od dveří jsem hlásila, že se strašně, strašně bojím. Zpoza rohu se vykolébal usměvavý starší pán s brejlema a kulatým bříškem, milejšího doktora jsem ještě nikdy nezažila. Položil mě na křeslo, hladil mě prstem po tváři a konejšil jako malé dítě. "Nebojte se, to nebude bolet, rentgen vypadá dobře, ani nebudeme muset řezat....když budeme mít štěstí." Vzal mojí hlavu, zabořil si jí do svého břicha, injekcí opíchal zub, trochu jsem skučela, ale on mě stále konejšivým hlasem uklidňoval, pak vzal nějaké dloubáky a šup šup, na tři kusy zub vyndal a bylo. Celé to trvalo sotva tři minuty a vůbec to nebolelo. Musela jsem se sama sobě smát, že jsem se tak bála a byla jsem ráda, že už je hotovo, protože jsem se vleže na rovno hodně přidušovala. Už to vůbec neudýchám, jen tak si lehnout na rovno, kdyby to trvalo delší dobu, bylo by to asi dost zajímavý... Když jsem sedala na křeslo, tak mě tahle komplikace ani nenapadla...
S obrovskými díky jsem opouštěla ordinaci s vědomím, že jestli se ten poslední zbytek moudrosti, co mi tam zůstal rozhodne zlobit, opustí mojí ústní dutinu tady u toho kouzelníka. MUDr. Lubomír Dimter CSc.
...
Nemusela jsem si vzít žádný prášek na bolest a ani mi to neoteklo!