Přišla...
Ležela jsem ve tmě a snažila se usnout. Po té stresové, nervy drásající téměř půl hodině, kdy paní volala zoufale o pomoc, dostala konečně injekci a usnula, jsem já spát nemohla. Rozjitřená, zraněná, rozčarovaná a smutná, jsem se snažila přijít na jiné myšlenky. Pouštěla si rádio do sluchátek, snažila se číst... Nic nepomohlo, jen mě to ještě víc rozčilovalo. Potřebovalal jsem najít klid a smíření. Nemohla jsem se s tím vnitřně srovnat, pořád se mi chtělo brečet. (to se mi chce i teď) Z části ze vzteku, z části ze zoufalství, z části z lítosti...
Nejdřív jsem teda měla špunty v uších, protože jsem nechtěla slyšet jak paní dodýchává, ale od rýmy mě bolí trochu ucho a tak jsem v něm špunt nesnesla. Přemítala jsem nad tím, jestli pak to rodina ví. Jestli dostali možnost výběru být tu s paní v její poslední chvíli. Možná se od toho rodina distancovala a nechala tento intimní proces na nemocniční personál. Jsme divná společnost, když tohle lidi dělají. Spousty starých a nemocných lidí umírá v nemocnicích, osaměle... mnohdy za mnohem horších a dramatičtějších situací než byla ta včerejší. Kde se to v nás vzalo, tahle nechuť přijímat přirozenou součást života. Odkdy nad tím vším zavíráme oči?
Dřív se rodilo i umíralo doma. Dnes tomu tak bohužel není a myslím, že je to obrovská škoda. Monika mi v knize návštěv napsala, že jsem mohla paní za ruku držet já, když tu nebyl nikdo blízký. Asi mohla, ale abych pravdu řekla, nenašla jsem v sobě sílu. Kdyby to byla moje babička, láska k ní by mi sílu dodala, ale k cizí paní jsem ten cit neměla. Tak jsem tady jen ležela a byla ráda, že po injekci morfia spí a konečně dýchá klidně. Poslouchala jsem slábnoucí dech, na vedlejší posteli, v duchu mluvila s paní a domlouvala jí, že už bude dobře. Dýchala pomalu, pauzy se prodlužovaly až nakonec, přesně jak se to říká vydechla naposledy. Po dlouhé dechové pauze se ozvalo ufff a bylo ticho. Jestli jsem cítila jak její duše odchází? Jestli jsem něco cítila ? Necítila jsem nic než úlevu a vnímala osvobozující ticho.
V šest ráno přišla sestra a sanitář. Paní už v noci zakryli prostěradlem. Posbírali její věci, dávali je do pytle a přitom sepisovali co všechno tam dávají. Sundali jí šperky, ty dali do obálky vedle. Vše zapečetili, podepsali a odnesli. Nakonec odvezli kolem sedmé i její tělo. Nikdy jsem nebyla tak blízko smrti jako v noci ne dnešek. Nenapadlo by mě, že budu metr od toho, když bude umírat člověk. Kdyby nebylo těch nepříjemných zhruba třiceti minut, které byla paní (podle mě naprosto zbytečně) vzhůru, tak to nebylo tak hrozné jak bych čekala. Vždycky jsem si myslela, jak mě bude mrtvola děsit, ale neděsila mě. Byla to prostě jen prázdná schránka, duše už tu dávno nebyla. Paní už je dobře a já se s tim taky nějak srovnám. Místní chod to neovlivnilo, v půl jedenácté byla postel opět obsazená...