Smrt je za nejbližším rohem
Chtěla bych vám všem velice poděkovat, za to, že na mě myslíte a posíláte mi sílu. Vážně to funguje, od uveřejnění posledního článku se mi velmi ulevilo. Pohybuju se v stále stejných číslech, ale je mi líp. O dost víc zvládám, mám lepší i horší dny, ale ty lepší převažují. Je to skvělé, díky tomu můžu víc dělat a získávat nové zážitky, Děkuju vám ještě jednou, nikdy bych tomu nevěřila, kdybych to nezažila na vlastní kůži! Jste skvělý a jde vám to! Díky, díky, díky! ;-)
...
Zase se mi potvrdilo, že když se člověk nětěší a někam se mu moc nechce, tak to pak všechno dopadne moc dobře. V pátek 29.5. jsem měla jet na kontrolu do Motola a Majda přišla s tím, že má na večer lístky na muzikál Addams Family do hudebního divadla Karlín. Lístky dostala k narozeninám v lednu a já jí tenkrát v nějakém pominutí smyslů přislíbila, že jí na tuhle kulturní záležitost doprovodím. Mám moc ráda divadlo, mám moc ráda písně, ale dohromady to prakticky nesnáším. Dokonce mi vadí i když se zpívá v pohádkách... Když vyšlo najevo, že se termín mojí kontroly kříží s termínem muzikálu, řekla jsem Majdě, ať si najde nějaký jiný doprovod. Bála jsem se, že nezvládnu jet ráno na kontrolu, a pak večer ještě na muzikál.
Majda se trošku naštvala, ale chápala, že by to pro mě bylo asi fakt náročný, a jala se hledat si jiný doprovod. Ukázalo se ale, že nikdo, s kým by chtěla tento kulturní zážitek prožít, nemůže, musím to prostě být já. Nepomohly výmluvy, že nemám co na sebe, budu unavená a nemůžu dýchat. Prostě mi moje milá kamarádka oznámila, že jednoduše jedu s ní, přes to vlak nejede a když s ní nepůjdu, vyskočí z vokna nebo si jinak ublíží (to už teda trochu přeháním, ale chtěla jsem aby to znělo zajímavě a bylo fakt jasný, jak moc chtěla abych šla :-) ).
V inkriminovaný pátek jsem se ráno nechala odvézt od Zdenka do Motola na kontrolu, kde byl pan doktor překvapen, jak vypadám dobře. Řekl mi, že má pro mě připravený pokoj na JIP, kdybych chtěla. Možná četl blog a myslel, že přijedu úplně vyřízená. No ale to nevěděl, jak mě napupmujete ;-) Pokoj jsem s díky odmítla a frčeli jsme domu. Myslela jsem si, že si na chvíli lehnu, ale přijeli jsme kolem druhé a i když jsem si vyinhalovala v autě, musela jsem rehabilitovat a ještě jíst. Než jsem udělala vše potřebné, zbyl mi akorát čas na to se obléct a Majda byla u nás.
Vyjíždely jsme po čtvrté hodině, představení začínalo v sedm, ale musely jsem cestou ještě něco zařidit. U Majdy v autě proběhla druhá inhalace (díky bohu za mobilní inhalátor) a kolem půl sedmé jsme dorazily do Karlína, kde jsme zaparkovaly přímo před divadlem na místě pro invalidy, jako vždy se ukázalo, že všechno zlé je k něčemu dobré. Majda se smála a prohlásila, že takhle dobře v Karlíně nikdy neparkovala. K dvěřím do divalda jsem to měly asi tak dvacet kroků, paráda. Byla jsem docela atrakce, když jsem se v šatičkách vyhrabala z auta a na záda nahodila ušmudlanej batoh, tak tam srocení lidí před vchodem docela zíralo.
Majda už v Karlíně několikrát byla, já ještě nikdy a překvapilo mě, jak "ošklivě" vypadá divadlo zvenčí a jak krásné je zevnitř. Vstupní hala je taková modernější, ale sál je v celý ve zlatě a malbách, já nerozumím architektuře, tak tady nechci nic plácat o stylech, ale je to tam prostě krásný, oslňující a jak jsem už dlouho nikde nebyla, musela jsem se kontrolovat, abych nečuměla s otevřenou pusou...a to jsem netušila, že ta kontrola brzo vezme za svý...
Usadily jsme se v sedmý řadě a představení mohlo začít. Oponu nejdřív obíhala taková ta ruka, co v Addamsových bývá, já si v duchu říkala, tak ať už ta trapárna začne. Pak se udělala tma, začal hrát orchest, vyjela nahoru opona a já už seděla s hubou otevřenou a slzama v očích sledovala tu parádu, která se na jevišti objevila. Musím říct, že začátek pro mě byl úplně monumentální, naprosto jsem nečekala, že mě to takhle dostane a doteď když si na to vzpomenu, tak uznale kroutim hlavou. Výprava, kulisy, kostýmy to všechno bylo maximálně krásný, hudba byla parádní, živý orchcestr, je živý orchestr. Představení taky nebylo špatný, místy bylo velmi vtipný, jen to zpívání nooo, a hlavně ty texty... Ty texty psali asi v nějakým časovým presu lehce postižený chovanci ústavu pro choromyslné. Ani se nesnažili, aby se to rýmovalo nebo tak něco. Žádná z písní mi neutkvěla v hlavě kromě jedné, kde Lucie Bílá zpívala: "Smrt je za nejbližším rohem, za nejbližším rohem čeká smrrrrt, smmmrt je za neeejbližšíííím rohéééém."... pořád dokola... . UF.
Nakonec jsem byla moc ráda, že jsem šla. Vím tedy bezpečně, že to byl můj první a poslední muzikál. Není to můj šálek kávy, ale zážitek to byl velký a ten začátek, to jsou pro mě takový emoce, z kterých můžu ještě dlouho těžit. On jako vlastně nebyl nic extra, byly tam jen kulisy, stáli tam herci a hrála hudba, ale přesto mě to úplně dostalo do kolen, jak to bylo dokonalý.
Majdí díky, že jsem tam mohla být s tebou. Vážně jsem se bavila a bylo to moc fajn.
...
Můj mobil ty selfíčka moc neumí noo ;)
