Sobota
Včera se mi povedla výborná věc...
Měli jsme návštěvu už od čtvrtka, byl tu Zdenkův bratranec a jeho syn, aby nám pomohli vystěhovat ložnici, rozmontovat tu obr skříň a rozebrat podlahu. Spodní voda co nám tam natekla ne a ne vysychat a strach z plísně nás donutil k tomuhle kroku. Já jsem z toho byla na mrtvici, ale kluci udělali veškerou práci v pátek, když jsem byla na kontrole v Motole. Teď je to tak, že máme vystěhovaný nábytek z obytné kuchyně, v ní máme postel z ložnice, nejnutnější oblečení každý v jednom prádelním koši. Zbytek věcí je v pytlích i s nábytkem na půdě a ve stodole. No hrůza a takhle prý budeme žít tak měsíc, minimálně....podle toho co říkali odborníci na vysoušení. Mezitím musí Zdenek okopat dům, udělat tam drenáže atd., prý se to pak už nikdy nestane.
Takže kluci v pátek pracovali a večer jsme se bavili, šla jsem spát kolem druhé a oni si ještě poseděli. Měla jsem toho plné brýle, celý den v Praze a pak ještě mecheche ( i když jsem nepila) a tak jsem byla ráda, že spim. V sobotu se nikomu nechtělo vstávat, vůbec jsem si nepřipadala vyspalá, doma vedro...Nicméně jsem se Zdenkovo mírnou pomocí udělala k obědu řízky a nové brambůrky. Pánové se najedli, pobalili, my jim před domem zamávali a oni valili domu. Byla jsem unavená a na odpoledne bylo domluvené kafíčko u Majdy, tak jsem si říkala, že sebou plácnu na postel a s noťasem si odpočinu, než vyrazim.
Ležím v posteli a je mi strašně. Píšu Majdě, že mi je strašně, přisuzuju to přetrvávajícímu vedru a únavě. Za hodinu je mi ještě hůř - další SMSka ve stylu : "Aaaaaa nevim, jestli se přemluvim." Za dalších 40 minut už je mi ultra zle, z těžka dýchám, píšu Majdě že je mi trapně, ale nepřijedu....Nechápu co se děje a cvičně si měřím měřidlem na prstě saturaci (obsah kyslíku v krvi) a koukám 85% :-O.... No a až v tu chvíli zjišťuju, že jsem se před třema hodinama, když kluci odjížděli, sice přepojila z mobilní bombičky na velkou, ale už jsem si jí nezapla. Toooo se mi ulevilo, že to je jen tím. Já už myslela, že na mě naskočila nějaká rychlá choroba typu chřipky a v duchu se viděla ležící v Motole na kapačkách, jak rychle se mi udělalo tak moc zle.
Zapnula jsem přívod kyslíku a během půl hodinky mi bylo zase fajn. Vysprchovala jsem se a vyrazila k Majdě na kafíčko,dostala tam i bájo večeři a zůstala skoro do půlnoci. Byl to prima večer a já byla ráda, že jsem tam jela.
Takže včerejšek pro mě znamenal zjištění:
- vydržím bez kyslíku i tři hodiny, sice mi je zle, ale vydržim.
- saturace mi neklesla na nijak kritickou hodnotu, tak nejspíš nezemřu, kdyby mi v noci vypadla hadice z nosu.
- velice rychle se zregeneruju.
- jsem tak trochu blbec, že jsem na to nepřišla dřív.
- všechny kritické stavy se zdají později velice vtipné.
Kdyby se daly všechny problémy a nepohody vyřešit jen otočením ventilu na přívodu bylo by to moc fajn.