Vejlet
Člověk míní, život mění. Tak geniálně naplánovanej výlet jako jsem měla já, to tu dlouho nebylo. Ujedem před vedrem na hory, vezmem vozejk, mamku, Majdu, Bertičku, zásoby kyslíku a tradá na Sněžku. Úplně jsem se opájela představama, jak to mám všechno vymyšlený, v duchu jsem se poplácávala po rameni a uznale na sebe mrkala, jako že fakt jo, jseš výletovej specialista. A potom...
Plán byl jasnej, v půl devátý vyzvedneme Majdu s Bertičkou a razíme směr Pec pod Sněžkou. Tam vyjedeme všichni nahoru na Sněžku lanovkou, kde se pokocháme a ochladíme. Mamka s Majdou a psí slečnou půjdou po modré dolů pěšky. My se Zdenkem se ještě chvíli pobudeme, pak sjedeme lanovkou dolů, a půjdeme jim naproti po turistické stezce, která měla označení jako vhodná pro vozíčkáře. O trase jsem si přečetla na internetu, že je vhodná pro vozíčkáře, jelikož má zpevněnou cestu, mírné stoupání podél potoka až do Obřího dolu. Dokonce je na mapách Seznamu zakreslená se symboly vozíčku. Prostě paráda na druhou.
Začátek byl excelentí, Majdu s Berti jsme naložili jen s mírným zpožděním. Cesta i přes spoustu oprav na silnici ubíhala vcelku slušně, a lehce po desáté jsme dorazili do Pece, kde plán začal lehounce vrzat. Když jsme vjížděli na narvané parkoviště, kde nás pán u závory upozornil, že je na lanovku fronta minimálně na tři hodiny, tak jsme si mysleli, že si dělá legraci. Najdem místo a podíváme se sami. No neskutečný, miliarda lidí, všude samej něměc (kdo by to byl řekl, že v srpnu, kdy maj němci celonárodní dovolenou, jich budou plný Krkonoše). Auto vedle auta, hlava na hlavě, ukázalo se, že geniální nápad, ujet před teplem, nebyl vůbec originální. Tři místa pro vozíčkáře plný... Zdenek nás vyložil u lanovky a jel zaparkovat, Pod lanovkou byla tak strašná fronta lidí, že žádnej normálně myslící člověk se do ní už nemohl postavit, přesto stále rostla. V tu chvíli už bylo jasný, že tudy cesta nevede, na Sněžku se dneska nepodíváme...
Nastal čas bleskově vymyslet plán B, pojedeme tedy po trase pro vozíčkáře alespoň do toho Obřího dolu a pokocháme se horama ze zdola. Počasí bylo fajnový, žádný palermo jako dole. Bude to prima procházka podél potoka, jak psali na internetu... Chtěla bych se fakt osobně setkat s člověkem, co tenhle blábol napsal a ještě víc bych chtěla vidět vozíčkáře, kterej by byl tak namakanej a dokázal se tam vyvézt bez cizí pomoci. Zdenek neni žádná sušinka, ale v něterých místech (naštestí nebyla moc dlouhá), to vypadalo, že vypustí duši. Zapřenej za vozejk tlačil plnou silou do kopce a funěl. On nefuněl, on hekal a lapal po dechu v jednom místě tak neskutečně, že jsem dostala totální záchvat smíchu. Tak hodně jsem se nesmála už fakt dlouho, já si tam sedim jak princezna, v pohodičce, kochám se a on za mnou vypouští duši. Smála jsem se, až mi tekly slzy tomu paradoxu, že se taky někdy někomu dejchá hůř než mně, že "jdu" do kopce a dejchá se mi dobře a Zdenkovi se snad kousne pumpa. Nebylo to ode mě pěkné, ale bylo to vážně moc moc vtipné. Stáli jsme na místě v kopci, Zdenek zapřenej o vozík (umírá), já se na něm svíjím smíchy a kolem chodí lidi a hlasitě nás zdraví.:-D Velice mě udivovalo, že nás celou cestu někdo zdravil, jak lidi míjeli vozík, hrozně hlasitě volali: "Dobrý den!". Nikdy by mě nenapadlo zdravit lidi na vozíčku, když je neznám. Nebylo to tak, že by se lidi zdravili vzájemně ze slušnosti, zdravili jen nás. Zvláštní.
Do Obřího dolu jsme došli, dali si tam kafíčko, viděli Sněžku ze spodu, panorámata a jeli zas dolů. Bylo kolem druhé hodiny, když jsme přišli zpátky k lanovce, kde fronta nebyla o nic kratší a stále do ní přicházeli další a další lidé. Vůbec bylo všude plno lidí, i na té turistické trase, všude lidi, děti, psi, přeplňené parkoviště. Když jsme už odjížděli, viděli jsme z auta starší pár s dospělým synem na vozíčku, pán už na parkovišti, které bylo do mírného stoupání, vypadal, že zkolabuje při tlačení vozíku. Měla jsem nutkání na ně z auta zavolat, ať se na tu speciální trasu ani nevydávaj, ale projeli jsme kolem nich rychleji, než jsem stihla vůbec otevřít pusu. Tak bůhví, jak dopadli...
My jsme dopadli báječně, odjeli jsme z Pece a cestou domů jsme se zastavili na báječném pozdním obědě. Tento týden je trochu akční, něco ve stylu "DOŽEŇ, CO SE DÁ!". V pondělí jsme byly v kině, ve čtvrtek na Sněžce a v sobotu jedem na Divokýho Billa. Doufám, že další výlet nebude do hotelu Motol...
Cestou dolů jsem kus šla, obuv jsem měla opravdu vycházkovou. Na oteklé nohy lepší boty nejsou... (Nehrb se Kamilo! GRRrrr)
