Vrba
Je krásně. Sedim venku na dvoře, koukám na naší vykotlanou vrbu. Je z ní už jen taková skořepina, přesto zase jako každé jaro obráží novými výhony. Každý rok jsem překvapená, jaké velké a silné větve na ní dokážou za rok narůst. Zdenek je vždycky v zimě úplně ořeže. Nemůžem je nechat růst dál, nejenom, že by rostly do takové velikosti, až by vrbu mohly vyvrátit, ale taky (jak jsme se o tom už jednou přesvědčili) se na nich druhým rokem dělají takové lepkavé jehnědy s chmířím, který nám pak týdny zasněžovalo celý dvůr. Kéž bych taky jako ta vrba dokázala každé jaro znovu a znovu obrůst...
...
Je to blbý, je to víc než blbý, ale nechci bejt sprostá... plíce jsou prostě šlus, končej. Teď nastává ta fáze, kdy se vážně začínám bát. Byla jsem 20 dní v nemocnici, kam jsem šla s bláhovou nadějí, že mě ještě dají do kupy. Bohužel, ať se snažili, jak chtěli, tak nedali. Intenzivně jsem pracovala a pracuju na inhalacích a rehabilitaci. Snad nikdy v za celej svůj život jsem se do toho tolik neopřela a stejně to je prd platný. No, opírat ses měla, Kamilo, roky před a ne až teď...
Tolik bych chtěla psát, jak je mi fajn a co všechno dělám, ale je mi furt mizerně a krom toho, že si přejdu z místa na místo, neudělám prakticky nic. Hrozně moc jsem chtěla z nemocnice domů. Myslela jsem si, že mi bude líp doma a hned první noc jsem se dusila víc jak v nemocnici. Ono totiž nějak jinak foukají tři litry kyslíku v nemocnici z centrálního rozvodu a nějak jinak (o dost míň) foukají tři litry z ventilu bomby, co mám doma. Je to k zbláznění. Vymámila jsem z Linde jiný ventil, ten fouká o něco líp než ten původní co jsem měla doma, ale stále to není tak, jak bych si představovala. Nechápu, že každý ventil může foukat jinak, ale může.
Nejzvláštnějsí na tom všem je, že vypadám furt stejně dobře. Dokážu mluvit souvislýma větama, nedejchám jak pes. Vždycky jsem si respirační selhání představovala tak, že člověk sedí a rychle dýchá. Nedýchám rychle, jen se mi často dýchá z těžka a tím, jak špatně funguje výměna plynů v plicích, zůstává v mém těle velký množství oxidu uhličitého. Těžko se pak odhaduje, jestli mě bolí hlava z nedostatku kyslíku, nebo nadbytku oxidu uhličitého. Saturace se už definitivně usadily pod 90%. Moje běžná hodnota je kolem 83-88% když je "dobře". Když inhaluju a hodně rehabilituju, vydejchám se i přes 90%, ale rychle to padá zpátky.
Makám na tom, snažim se, ale nevypadá to, že by to mělo nějaký valný účinky. Vzpomínám si, když jsem byla z kraje na kyslíku a slezla mi saturace pod 90%, tak jsem byla úplně v krizi a bylo mi zle, a teď mám radost, jak mi oxymetr ukáže 86% juch, neni to 83%. Když mám přes 85% tak mi ani neni moc blbě, dokonce když mám 69% tak se mi jen lehce motá hlava a to dřív jak to šlo pod 80%, už jsem byla grogy. Pamatuju se, jak jsem v jednom mailu nedávno "brečela" dr. Filovi, jak mám ty saturace špatný a on mi napsal, že jediné co pro mě můžou udělat je, že mi v nemocnici poskytnou čas na to, abych si zvykla... No tak už jsem si asi zvykla. Tělo si prostě zvykne na všechno... Normální hodnoty jsou víc jak 95%, do 90% to ještě jde, cílem kyslíkové terapie je udržet saturaci mezi 88-92%, což už se u mě nedaří, protože víc kyslíku už si dát nemůžu, to by mě ten oxid uhličitý už asi zabil... Takže žiju tak, jak to jde. A že to teda někdy skoro nejde...
Dokonce mě v nemocnici poslali na spirometrii, hahaha, změřit neměřitelné. No tak tedy pro radost lékařům jsem tam šla, foukla hrdině do mašiny a z ní vyjelo, že mám FVC 18,8% A FEV1 9,6%. Přičemž FVC je hodnota maximálního objemu vzduchu, který lze vyměnit při usilovném výdechu (vitální kapacita) a FEV1 je hodnota usilovně vydechnutého sekundového objemu, ta ukazuje nejvíc v jakém stavu jsou plíce. Když klesne v plicních funkcích hodnota FEV1 pod 30%, už se uvažuje o transplantaci plic, asi tak.... Trochu nechápu, že s těma hodnotama vůbec můžu žít.
Z nemocnice mě pustili ve středu a v pátek dorazila maminka. Bez ní bych to asi nedala vůbec. Pomohla mi hodně psychicky a taky tím, že mi tady dělala celý týden skvělý servis. Dneska odjela a už teď mi chybí Navařila nám plnej mrazák jídla, tak to tady nějakou dobu přežijem a já se taky rozhejbu, ono to třeba zas trochu půjde. Musí, jinak mě čeká dejchací maska a to už by byl teda muj konec.
Tenhle článek píšu víc dní, nikdy mi netrvalo takhle dlouho něco napsat a je dobře, že jsem ho nenapsala naráz, protože by byl hodně drsnej a depresivní... Trochu jsem se z toho stavu oklepala a napsala to tak nějak kulantně. Nejsem s tim moc spokojená, neni to muj styl, ale chci o sobě dát vědět, podle návštěv vidim, že na to spousta lidí čeká. Pokusim se příště napsat dřív a po svym ;-)
