Vzpomínky
Mám toho v hlavě tolik, že se sama divím, proč jsem nezačala psát dřív... Asi jsem k tomu musela správně uzrát. Moje potřeba komunikovat s lidmi a sdělovat jim ty svoje "moudra" kulminuje. Jak moc mi chybí práce a ten každodenní kontakt s cizími lidmi... No ale o tom jsem nechtěla psát, to až jindy si postesknu po všem, co mi tak zoufale chybí. Teď chci psát o tom, jak to bylo když jsem byla malá a mladší.
V první řadě jsem si v dětství nepřipadala nemocná, naši se ke mně nikdy nechovali jako k nějaké chudince. Vždycky jsem musela dělat všechno co Naďa (moje zdravá sestra), uklízet doma, pracovat na zahradě, prostě plnit povinnosti jako každý jiný. Když o tom tak přemýšlím, skoro si nepamatuju, že bych inhalovala. Asi tak jako si nepamatujete, že si čistíte zuby. Nepamatuju se ani na to, že bych nějak víc kašlala nebo marodila, byť mamka říká, že to tak bylo. Mozek je úžasná věc, nechá v sobě asi jen to, co chcete. Mám tam takové střípky, které se vynořují z paměti jako krátká videa na you tube. Jak sedím u starého obr inhalátoru... tu hnusnou chuť Broncholysinu (látka k inhalaci)... jak vylévám inhalaci do umyvadla když naši nejsou doma... jak máčím inhalátor aby to vypadalo,že jsem inhalovala... jak jsem v Motole a naši přijeli na návštěvu... zápach Cotazymu (lék na trávení)... nový bezhlučný ultrazvukový inhalátor.... jak ma mě Líba Smolíková zle kouká,když se přiznám, že to občas ošulim... jak si moje skvělá paní učitelka stěžuje, že zneužívám možnost chodit častěji na WC... a tak dále.
Nevylévala jsem inhalaci pokaždé, ale byly doby, kdy mi nepřipadalo vůbec nutné inhalovat. Stejně tak jako byly doby, kdy jsem chtěla z toho, že jsem nemocná něco vytěžit. Třeba ve druhé třídě ty výlety na WC, vždycky když mě to ve třídě nebavilo, jsem vyrazila na WC s vědomím, že přeci můžu. Paní učitelka Malá, výborná ženská si s tim nevěděla rady a tak se našich ptala jestli je nutné abych chodila každou hodinu někdy i dvakrát :D Joo to byl průšvih. Taky když se mi venku nelíbilo něco, co jsme s partou dělali, byla jsem schopná je strašit a vydírat, že když nebude po mém, lehnu na sníh, nastydnu se a umřu. Byla jsem HROZNÁ! Asi chápu proč nemám žádné kamarády od dětství...
Slovní spojení dětství a CF pro mě znamená TÁBORY. V krásných dávných dobách nevědomosti jsme my CF děti měli úžasnou možnost jezdit na 14 dní v létě a na týden v zimě na CF tábory. V té době se nevědělo o bakteriích typických pro CF a tak jsme se jako děti mohly stýkat. Sice jsem si z tábora s největší pravděpodobností přivezla cepacii, ale nelituju toho. Valná část krásných vzpomínek na dětství pochází právě z těchto táborů. Měli jsme takovou parádní partičku a to jak se říká zdravé jádro, jezdilo stále v létě i v zimě. Bylo skvělé vidět další lidi, co musí brát léky před jídlem, lidi co musí taky inhalovat, hromadně cvičit. Vidět, že nejsem jediná, kdo se při běhu strašlivě zadýchá, že nejsem jediná, koho šílený záchvat smíchu rozkašle. Přátelství navázaná na táborech vydržela dodnes a i přesto, že už se skoro nevídáme, stále o sobě víme. Je mi líto, nesmírně líto, že ze staré party už je nás jen velice málo....i teď mám slzy v očích, když si vzpomenu kolik úžasných mladých lidí už odešlo. (Sakra kdy se ze mě stala tahle plačka? Kdy se ta veselá holka stala touhle věčně si oči otírající ženštinou? Joo už si vzpomínám, když mě osud uvázal na tu pitomou hadičku... Pořád jsem veselá, pořád se ráda směju, ale k pláči mám pro mě nezvykle často hodně blízko.) Ne nebulím, je to tak, že když vzpomínám na tábory, vyvolá to na mé tváři úsměv. Když si vzpomenu, co všechno jsme tam vyváděli. Na posledním táboře jsem byla v patnácti, v té době nás už rozdělovali podle bakteriální kolonizace a myslím, že rok dva roky na to se tábory zrušili úplně.
Jinak moje dětství bylo dětství zdravého dítěte, poflakovala jsem se po venku s partou od baráku. Jezdili jsme na kolech, lezli po stromech, hráli na schovku, bobovali, celé léto trávili na koupališti, až jsem z vody měla vlasy zelené. Nemůžu říct, že by se moje dětství jakkoliv lišilo od běžné populace. Děkuju, mami a tati ;-)
Pak přišla puberta a bylo! Na jednom z posledních táborů nám starším podle mě dost necitelně jedna lékařka vyložila karty na stůl. Prý bychom měli vědět, jaké máme vyhlídky....najednou jsem si uvědomila, tu hrůzu, že mám takovou strašnou nemoc a že vlastně brzo umřu, že nejspíš nebudu mít děti a takto nedemoralizovaná vstoupila do puberty. Do teď je období od 14ti do 18ti pro mě dost ožehavé a myslím, že ještě neuzrál čas, abych o něm psala. Nicméně v kostce můžu říct, že jsem začala kouřit, přestala inhlalovat a žila podle mě na plný pecky s vědomím, že stejně brzo umřu tak co?!
Naštěstí jsem i tohle období přežila nejen já ale i naši. Já trochu zmoudřela, ve 20ti si našla prima chlapa, vdala se a začala žít normální život jako každý jiný. Stále jsem neměla pocit, že by mě CF nějak omezovala, stále jsem si připadala relativně zdravá. A tak tomu bylo dalších skoro deset let. ;-)